Drabble de Blanch - Pouta mých lásek

Hermiona při tom na mě strašně řvala. Byla sprostá, vůbec ne taková, jaká se ve skutečnosti jeví. Chovala se naprosto nepřirozeně. Jako by to nebyla ona. A tak jsem jí je dal. Lesklá, hladká, s řetízkem. V ten moment bylo ticho. Ulevil jsem si. Asi to nebyla ta správná volba.

To Ginny byla jako vždy milá, ale až příliš upovídaná, seč byla i vtipná, ale nějak mi z toho šla hlava kolem. Prostě jsem to nevydržel a půjčil si jedny od ní. Měla na nich růžový kožíšek, který mě namístě přimrazil. V tu chvíli jsem si totiž vzpomněl na tu žábu, co nás učila v pátém ročníku. Nevím, jestli bych pokaždé tohle strpěl.

Fleur, to je prostě pravá víla. Se svým francouzským přízvukem dokáže člověka buď ošálit nebo rozesmát. Přesto je to dáma a má svou úroveň. Proto jsem se slušně zeptal, zda jí je mohu dát, s trochou kůže na bocích, aby nebyly hrany ostré a člověk se o ně nepořezal, ono totiž i tohle jde, a ona kupodivu souhlasila, přestože jsem to od někoho tak jemného nečekal.
Ale jaká je to dáma, tak celou dobu mlčela jako pěna a ani hlásku nevydala, strašně mě to vytáčelo.

No a Draco, o tom se nemusím už ani zmiňovat. Člověk by od někoho tak rezervovaného nečekal nic. A už vůbec ne to, že mě něčím překvapí a dokonce pozitivně překvapí. Byl sdílný, byl ve vhodných chvílích vtipný, uměl udělat, co byla potřeba a hlavně, byl poslušný, spolupracoval v dokonalém souhlasu a když jsem mu je nasadil, vyrobené z čisté platiny, ještě se na mě usmál tím svým jízlivým úsměvem a dodal: „Jdeme na to.“

A tak na tom pracujeme spolu. Já a on. Dva rivalové.
Ale přesto, já Chlapec, který přežil, mám všechny suvenýry ze svých milostných eskapád schované doma.
Mám totiž… pouta mých lásek. Dokonce ta i s tím růžovým kožíškem.
Ale jediný Draco má sado-maso stejně rád jako já.